Úvod

Za téma své práce jsem si vybral Tocquevillův pohled na vliv demokratických idejí a citů na politickou společnost. Těmito idejemi a city je míněna zejména idea rovnosti. Při čtení Tocquevillova díla musíme brát ohled na dobu ve které jeho práce vznikaly. Teprve potom se můžeme vyvarovat některých neuvážených výpadů proti Tocquevillovy samotnému, které hrozí při četbě jeho děl. Za základní pilíř své práce jsem zvolil knihu z nejpovolanějších a tou je Demokracie v Americe (Academia, 2.vydání, rok 2000). Nejvíce jsem čerpal z druhé knihy a její 4.části. Tocqueville se zde zabývá zejména už výše zmíněnou ideou rovnosti, ale také centralizací a decentralizací moci. Snaží se nám na příkladech Spojených států ukázat některé důsledky, ke kterým vedou některé demokratické rysy. Skvěle vystihuje a popisuje samou podstatu demokracie. Na druhou stranu je nutné říci, že některé zde uvedené myšlenky již nejsou poplatné dnešní době.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tocqueville ve svém díle ukazuje zejména ideje a city vyvolané rovností, ale na konci knihy ukazuje i obecný vliv, jímž mohou tyto city a ideje působit na řízení lidských společností.

Domnívá se, že politická svoboda v demokratických společnostech vede k opovrhování politickými autoritami. Čím déle tyto politické svobody trvají tím větší je opovržení. Ona svoboda pak v důsledku vede ke vzniku svobodných institucí. V době vzniku této knihy byla demokracie ještě v začátcích, ale Tocqueville vývoj společnosti odhadl velmi přesně. Když se podíváme na dnešní moderní (demokratickou) společnost, tak můžeme velmi dobře pozorovat, že se společnost při sebemenším náznaku omezování svobod hlasitě bouří. Na druhou stranu však Tocqueville upozorňuje na nebezpečí ohrožující demokratickou společnost. Tvrdí, že rovnost vytváří dvě tendence: jedna vede lidi přímo k nezávislosti a může je nejednou dohnat až k anarchii, druhá je ovšem vede cestou delší, skrytější ale jistější směrem k otroctví (1). Pro společnost je více nebezpečná druhá cesta. Její nebezpečí spočívá právě v její skrytosti a plíživosti. Lidé se jí nemohou postavit rychle na odpor, protože až jí spatří, zjišťují, že jsou jí plně obklopeni. Dle mého názoru jsou i v dnešní době vidět pokusy o nastolení tzv. druhé cesty. O toto nastolení se podle mého názoru pokouší zejména některé politické strany. I když se v dnešní době pohybujeme spíše v ekonomické rovině problému. Tyto strany vytvářejí obsáhlý systém dotací, díky kterému se občan stane zcela závislý na státní pomoci, bez níž by se propadl na samé dno společnosti. Může se zdát, že Tocqueville zcela odmítá ideu rovnosti, ale zdaleka tomu tak není. Sám o rovnosti prohlašuje: Obdivuji ji, protože v ní vidím nejasnou představu uloženou v hloubi ducha a srdce každého člověka, něco jako instinktivní sklon k politické nezávislosti, připravující tak lék proti nemoci, která se z ní rodí.”(2)

Za poněkud sporný považuji Tocquevillův názor, podle kterého již demokratickým společnostem, ve kterých převážila idea rovnosti, nevládnou jednotlivci nebo rodiny jež k výkonu moci předurčuje nastřádaný majetek. V dnešní době považuji tento názor za těžko obhajitelný. Postupem času většina demokratických společností přišla na to, že bez těchto jednotlivců a rodin je demokraticky fungující společnost prakticky neuskutečnitelná. Právě tyto subjekty jsou zárukou kontinuity, která je podle mého názoru jedním ze stavebních kamenů moderní demokracie. I z naší historie se můžeme poučit, že odstavením těchto subjektů od moci nic nezískáme, ba naopak. Vezměme si třeba komunistický režim. Ten ve jménu rovnosti zcela odstranil tyto tzv. buržoazní prvky. Tento krok nakonec vedl k zotročení celého národa a zcela zbavil občany jakýchkoliv osobních a politických svobod.

Tocquevillovo dílo je samozřejmě poplatné době a tudíž je nanejvýš nerozumné ho obviňovat z pokusů o tvorbu totalitních režimů, které by mezi občany nastolily rovnost za cenu velkých obětí. V tehdejším světě byla politická moc až příliš rozdrobena mezi velké množství politických a společenských subjektů. Zcela logicky pak vznikl celospolečenský chaos. V této situaci se pak myšlenka centralizace moci stává velmi lákavou. Ani Tocqueville neodmítá představy centralizace politické moci. Těžko se mu divit. Sám podotýká: “V politice ostatně, právě tak jako ve filosofii a v náboženství, přijímá rozum demokratických společností ochotně prosté a obecné ideje. Komplikované systémy jej odpuzují a libuje si v představě státu,němž se všichni občané podobají jedinému vzoru a jsou řízeni jedinou mocí.”(3)

Po ideji centrální moci přichází na řadu idea jednotného zákonodárství. Dnes se někomu může zdát jednotné zákonodárství jako samozřejmost, ale ne vždy tomu tak bylo. Osobně považuji stejně jako autor, systém amerického zákonodárství za jeden z prvních opravdu jednotných systémů. To znamená, že legislativní uniformita je jednou ze základních podmínek dobré vlády. Za chybu tehdejších demokratických vlád považuje zbytečné úsilí vynakládané na vnucování jednotných zákonů a zvyklostí odlišným vrstvám obyvatelstva. Podle Tocquevilla se společnost zvětšuje v závislosti na rovných podmínkách ve společnosti. Čím větší je tedy rovnost mezi občany tím větší a silnější je pak obraz celého národa. V této společnosti pak občané prakticky považují osobní práva každého jednotlivce za nepodstatné. Těmto právům automaticky nadřazují zájem společnosti. V podstatě to znamená, že společnost (centrální moc) musí vzít občana za ruku celým jeho životem. Předpokladem tohoto dění je uznání centrální moci každým občanem jednotlivého národa. Jako příklad Tocqueville uvádí americké zřízení. Podle něho Američané ztratili pojem o privilegiích přiznávaných městům, rodinám nebo jednotlivcům. V podstatě považují centrální moc, která musí ovšem nutně vycházet z lidu, za osvícenou a neomezenou.

Tocqueville ideu jednoty dělí na ideu Božskou a ideu Lidskou. Velikost Lidské ideje vidí v prostředcích, kdežto ideu Božskou v cíli. Idea lidská nutí všechny lidi, aby kráčely stejným krokem a ke stejnému cíli. Naopak Božská idea připouští nekonečnou rozmanitost v činech, ale spojuje je tak, aby tyto činy vedli k jedinému cíli. Lidskou ideu považuje pak ze neplodnou a Božskou naopak za neskutečně plodnou. Tvrdí, že lidé vidí svojí velikost ve zjednodušení prostředků, v Božím záměru je naopak prostý cíl, ale rozmanité prostředky vedoucí k jeho dosažení.(4)

Na rozdíl od Ameriky, vidí Tocqueville v Evropě určité zpoždění. Je to dáno aristokratickým zřízením, které zde neustále přetrvává. Tudíž neumožňuje přivést ideu rovnosti do praxe. Jako nejvyspělejší zem v tomto ohledu vidí Francii. Sám Tocqueville je mimochodem též francouzský občan. Podle něho ve Francii, která je zmítána revolucí, myšlenky rovnosti zcela ovládly myšlení lidí.

Podle Tocquevilla nevychází jednotná vláda a jednotná společnost z rozmarů lidského ducha, ale je přirozeným projevem současného stavu lidstva, které již nechce být ustrkováno jednotlivci, kteří nemají ve svých rukou legitimní moc.

Tocqueville na druhou stranu nepochybuje o tom, že lidé jenom neochotně uznají a pomohou zvolené společenské moci. I když tvrdí, že představu této moci snadno chápou. Jako určitý nedostatek lze v dobách rovnosti vnímat nedostatek podřízených a nadřízených. Lidé v takovém případě mají přirozené tendence uvažovat o sobě samém. Což způsobuje vědomé odtržení od společenského ducha. Jednotlivec se pak logicky zaměří na svoje zájmy a začne opomíjet ty společenské. Je třeba, aby stát napnul všechny své síly k nátlaku na jednotlivce, aby se začal věnovat zájmům společným. S touto společenskou lhostejností se potkáváme často i v přítomnosti. Občan si myslí, že veškeré starosti o blaho lidí ponechá na státu a tím pádem se zřekne odpovědnosti za společenské dění.

Jako zásadní se mi jeví pasáž o postoji občanů k různým formám společenského nepořádku. Tocqueville upozorňuje na jedno z mnoha společenských nebezpečenství. Tím je rostoucí láska občanů k blahobytu a pořádku. Jakmile lidé ucítí byť jen malé ohrožení těchto vymožeností”, mají tendence volat po využití silnějších a méně legitimních prostředků, které by vedli k potlačení takovýchto nežádoucích jevů. To může vést ke vzniku některých skupin, pro které se okamžik hrozícího chaosu stane impulsem ke snadnému převzetí moci, kterou dříve nebo později zneužijí. Těžko nalézt lepší obraz dnešní společnosti. V této společnosti lidé berou některá jednotná práva za samozřejmá a neuvědomují si některá hrozící nebezpečí. V dnešních dobách je velice moderní volat po tvrdé ruce zákona, která rozpráší veškeré “chaoty” narušující plynulý a klidný chod společenského zřízení. Jak rychle mezi občany narůstají některé obavy vedoucí ke ztrátě pohodlí a blahobytu, tak rychle stoupají preference populistických a extremistických politických stran. Tyto strany samozřejmě slibují bezbolestné a hlavně rychlé řešení daného problému. Historie ovšem ukázala, že po nástupu těchto stran se společnost rozpadne a nečeká jí nějaký čas nic dobrého.

Občan je ve stoletích rovnosti neobvykle nezávislý, ale na druhou stranu také velmi slabý. Je to způsobeno dobou, ve které není nikdo povinen poskytovat pomoc bližnímu. Logicky pak nemůže ani pomoc očekávat. Jediný kdo mu je tuto pomoc schopen poskytnout je právě tolikrát zmiňovaná Centrální moc. V žádném případě není jisté, zda mu tato ústřední moc požadovanou pomoc poskytne. Záleží nakolik tato moc zasahuje do soukromých záležitostí. Je možné, že se ústřední moc rozhodne nezasahovat do veřejných záležitostí. V takovém případě je občan odkázán zcela sám na sebe.

Závěr

Po přečtení této knihy se čtenáři může zdát neuvěřitelné, že je napsána v první pol. 19.stol. Tocqueville měl bezpochyby neuvěřitelný odhad ohledně budoucího vývoje demokratických zřízení. Chvílemi se mi zdálo jako by viděl do budoucnosti. Mezi klady tohoto díla platí také až neuvěřitelná srozumitelnost, která se neztrácí ani s přibývajícím časem. Tocquevillův pohled na ideje a city působící na demokratická zřízení je až neuvěřitelně přesný a popisný, aniž by ztrácel na své srozumitelnosti. Bez velikých obav je tyto myšlenky možné použít i v přítomnosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Odkazy

  1. Alexis de Tocqueville – Demokracie v Americe (Academia, 2000), str. 571
  2. Alexis de Tocqueville – Demokracie v Americe (Academia, 2000), str. 571
  3. Alexis de Tocqueville – Demokracie v Americe (Academia, 2000), str. 572
  4. Alexis de Tocqueville – Demokracie v Americe (Academia, 2000), dodatek F, str. 607