Ekologické strany v Evropě

Jiří Kmec (Politologická revue 2, prosinec, 2000)

Mnou recenzovaná práce se zabývá jedním z aktuálních politologických témat. Tím je bezpochyby relevance ekologických stran, zejména pak v Evropě. Nicméně bych se pozastavil nad pojmem “ekologická strana”. Zde bych měl vážné výhrady ohledně používání tohoto termínu. Autor tento terminus technicus používá v celé své práci. Sám tvrdí, že mu tento termín připadá nejvhodnější. Jako alternativu nabízí termín, “Zelení”. Přednost pojmu “ekologická” dal prý proto, že mu pojem “Zelení” připadá příliš familiérní. Nejsem si jist, je-li použití pojmu “familiérní” nejšťastnější volbou. Tento pojem se mi nezdá dostatečně odborný vzhledem k popisu autorovi práce. Nehledě na to, že mi název Zelení nebo strany Zelených připadá daleko vhodnější než termín Ekologické strany. Když se pozorně podíváme na evropskou politickou scénu, zjistíme, že zřejmě jedinou vyjímkou, užívající ve svém názvu pojem ekologie, je belgická (valonská) strana Ecolo (Ecologistes confédérés pour l´organisation de luttes originales – Ekologové sdružení pro organizaci originálních bojů). Do roku 1985 existovala i britská politická strana nazývaná Ecology party, ale ta se později přejmenovala právě na Green party tzn. Strana Zelených.

Dohady okolo názvosloví politických stran se nicméně dají považovat za problémy okrajové. Je s podivem, že autor upozorňuje na původní význam slova ekologie, ale nakonec ho stejně použije pro název své práce.

Velikým plusem této práce je ovšem už její existence. V českém politologickém prostředí dodnes neexistuje mnoho seriózních prací zabývajících se definicí a relevancí ekologických politických stran. Ačkoliv jejich rostoucí vliv na politický život v Evropě je nepřehlédnutelný. Je nutno říci, že se práce Jiřího Kmece dá bezpochyby považovat za práci seriózní a potřebnou. Na druhou stranu to neznamená, že by se nedalo něco zlepšit. Autor se snaží o jakési kompletní shrnutí vývoje a vzniku ekologických stran v Evropě. Děje se tak za pomoci zásadních politologických děl, zabývajících se zde nastíněným problémem. Jeden z problémů vidím právě v přílišné stručnosti. Shrnout vznik, vývoj a přehled ekologických stran na 30. stránkách textu mi připadá jako dost obtížný úkol, který se ne vždy musí podařit. Myslím si, že by každá zde uvedená kapitola vydala na samostatnou vědeckou práci. Např. vznik ekologických stran, organizace ekologických stran, srovnání ekologických stran v západní a ve střední a východní Evropě, ekologie a enviromentalismus: věda a ideologie etc. Tato práce si zřejmě takové ambice neklade.

Když ovšem přijmeme pouze sumarizační funkci této práce za svou, je pohled na tuto práci o dost méně kritický. Může nám skvěle posloužit, abychom si vytvořili jakési povědomí o stranách, které začínají mít poměrně velký vliv na náš život. Práce je rozdělena na následující kapitoly: Pojem ekologické strany, Vznik ekologických stran, Programy ekologických stran, Ekologické strany ve volbách a po volbách, Organizace ekologických stran, Srovnání ekologických stran v západní a ve střední a východní Evropě, Ekologické strany a Evropa, Proč vznikaly ekologické strany, Ekologické strany a Lipset-Rokkanovo schéma sociálního štěpení, Ekologie a enviromentalismus – věda a ideologie, Relevance ekologických stran a v neposlední řadě Perspektivy ekologických stran. Jak je vidět Jiří Kmec si vzal poněkud “větší sousto”. Jako velký klad vidím, že autor sledoval zásadní evropské ekologické strany a nezabýval se tzv. politickými trpaslíky. Významné ekologické strany jsou zachyceny ve všech významných kapitolách a tudíž se nemusíme obávat ztráty kontinuity. Příjemný zjištěním je i skutečnost, že autor zachycuje podrobněji vznik a organizaci těch největších “zelených hráčů” na politické scéně. Např. německých Die Grunen a francouzských Les Verts. Zejména u německé strany je to hodně důležité. Protože se jedná asi o nejvlivnější ekologickou stranu v Evropě.

Několik výhrad si ovšem neodpustím. Jako velice podivná se mi jeví autorem vytyčená věková hranice voličů ekologických stran. Zdá se, že autor tuto hranici vyčinil podle své vůle, protože zde není uveden žádný odkaz. Cituji: “Mezi voliči ekologických stran najdeme čtyři hlavní charakteristické skupiny. Velkou část voličů tvoří mladí lidé (do 40 let), z nichž je většina studentů”. Nejsem si zcela jist, jestli je mezi věkovou skupinou do 40 let většina lidí studenty, ale budiž. Na druhou stranu se mi zdá skupina (do 40 let) příliš veliká a obsáhlá. Tudíž z výsledků získaných od této skupiny není možné vyvodit odpovídající závěr. Připadá mi, že autor někdy velice rád vyvozuje závěry, aniž by je měl podloženy věrohodnými argumenty. Dalším takovým příkladem je tvrzení, že ženy mají vyvinutý větší cit k ochraně životního prostředí. Toto tvrzení opět není podloženo žádným seriózním sociologickým výzkumem a vychází spíše z autorových domněnek. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že ženy nemají vyvinutý cit k ochraně životního prostředí.

V další kapitole je vehementně zmiňována decentralizace ekologických stran. Bezpochyby jsou ekologické strany silně decentralizované, ale v tom případě nechápu proč autor tento závěr popře na konci kapitoly, svým tvrzením o vzniku silných a centrálních orgánů spravujících jednotlivé ekologické strany.

Závěrem bych chtěl říci, že po přečtení práce Jiřího Kmece u většiny z nás převládnou pozitivní dojmy. Obzvláště pak, uvědomíme-li, že autor patří zatím mezi studenty. Tím bych nechtěl snižovat kvalitu studentů, ale přeci jenom nemají takové odborné znalosti jako jejich starší kolegové z vědeckého sboru. V tomto směru nezbývá než práci Jiřího Kmece vyzdvihnout.