Úvod

Jak už vyplývá z názvu článku, autorka se v něm zabývá zejména problémem, který zní zhruba takto. Do jaké míry je úsek 5.knihy Platónovy Ústavy politický. Sama J. Annas tento problém charakterizuje: ”Úsek 449a – 471c je nejexplicitnější politickou částí Ústavy; týká se institucí definujících ideální polis. Nicméně otázky, zda je tento úsek politický v běžnějším významu tohoto slova a jaký je jeho poměr k hlavnímu morálnímu argumentu knihy, jsou obtížné a komplikované.”

Článek se dále dělí na 4.části – první jsou tzv. Návrhy dále pak Místo politiky v Ústavě, Platón a Politika a posledním je Politika v interpretaci Ústavy. V následujícím referátu se pokusím všimnout si toho nejpodstatnějšího z každého předem nastaveného problému.

 

Návrhy

Samotné návrhy jsou zběžně načrtnuty (pokrývají jen něco málo přes 20 stránek Stephanovy paginace). V této kapitole jsou shrnuty nejdůležitější diskuse 5.knuhy Platónovy Ústavy. Diskuse se týkají následujících problémů: a) Měli by být strážci ženy stejně jako muži (451c-457b)? b) Návrh na zrušení nukleární rodiny coby prostředek sjednocení třídy strážců (457c-466d). c) Návrhy týkající se vedení války (466d-471c. Jak je zde podotknuto je po několikerém přečtení jasné, že Platónův stát není plně vykreslenou utopií. Platón naprosto opomíjí ekonomické otázky. Z toho si můžeme odvodit skutečnost, že za základ Platón bere strukturu řeckého městského státu a zaměřuje se na aspekty řecké společnosti, které je třeba změnit, má-li tento stát být spravedlivý. Zde je ovšem třeba přísně rozlišovat mezi pojmy spravedlivý a ideální.

Ústava také zamlčuje podrobnosti běžné správy a organizace obce. Platón to považuje za zbytečné, protože mu jako záruka toho, že stát bude dobrý, stačí výchova strážců. Celkem nepřehlédnutelným a poněkud svérázným faktem je, že se stát nachází v neustálém válečném stavu s jinými městskými státy. To je také důvod pro návrhy z vojenské oblasti, které při nedůkladném čtení mohou překvapit. V 5.knize je jim věnována poměrně velká část.

Jako prvním z návrhů se J. Annas ve svém článku zabývá návrhem, podle kterého by měly být strážci ženy stejně jako muži. Ačkoliv se to vzhledem k době vzniku Ústavy zdá neuvěřitelné, Platón souhlasí s tím, aby se ženy staly strážci. Otázka tedy zní: Je Platón feministou? Odpověď však zní ne, alespoň ne v dnešním slova smyslu. I když sám tvrdí: “Ženám jejich přirozenost nebrání v tom, aby se věnovaly povoláním, která jsou tradičně vymezena mužům a naopak.” Ovšem na druhou stranu sdílí názor (podle autorky se jedná o názor příjemně nadřazený), podle kterého budou muži ve všech oborech vědy úspěšnější než ženy, protože jsou fyzicky i duševně lépe vybaveni. Z těchto skutečností je vidět, že Platón přebírá a ještě posiluje tradiční řecké pohrdání ženskými vlastnostmi a hodnotami ztělesněnými v tradičních ženských aktivitách. Místo toho, aby ocenil ženy a aby tomu přizpůsobil svou koncepci ideálního spravedlivého státu, Platón zničí rodinný život v nukleární rodině, aby vyhnal ženy do nereformovatelně mužského světa vládnutí a bojování. J. Annas tvrdí, že Platón věří, že je možné rodinu radikálně transformovat a postoje v ní vytvářené přenést do instituce vcelku jiné (např. stát).

Zdá se, že tato nejotevřenější politická část Ústavy vědomě ignoruje politickou realitu natolik, že to vždy vedlo k otázce nakolik je Platónův záměr vážný a jaké je místo politického aspektu Ústavy ve vztahu k hlavnímu morálnímu argumentu.

J. Annas vyvozuje závěr, že nejlepší bude od sebe oddělit 2. problémy. 1) Jaký je vztah návrhů týkajících se státu k hlavnímu morálnímu argumentu Ústavy? 2) Jaká je povaha Platónova zájmu o Politiku.

Místo politiky v Ústavě

Platón v dialogu popisuje, jaká je role celé diskuse o státu. Právě o státu se začne mluvit, aby se tak pomohla objasnit problematika duše. V dialogu existují pasáže, které zcela jasně říkají, že vůbec nezáleží na tom, zda může ideální stát existovat nebo ne, protože jeho rolí je umožnit jednotlivcům, aby získali ideu ctnosti, kterou si mohou osvojit a podle které mohou žít. Platón dokonce říká: “Člověk usilující o ctnost bude přihlížet k zákonitému zřízení ve svém nitru, bude o něj pečovat a bude se účastnit politiky ve své vlastní obci.” Tato obec tedy neexistuje nikde v oblasti zkušenosti. Platón končí pasáží, podle které je tato obec “vystavena na nebi jako vzor pro toho, kdo by ji chtěl vidět a podle ní zařizovati sám sebe. Nic však na tom nezáleží, zdali někde na světě je nebo bude, neboť jistě by byl občanem této jediné a žádné jiné.” Všeobecně se z těchto odpovědí vyvozuje závěr, že ideální stát slouží jako vzor pro uchazeče o ctnost tím, že mu připomíná, že se od něj nevyžaduje nic méně než úplné přehodnocení priorit. Zdá se, že o státu se mluví proto, aby osvětlil diskusi o morálce jednotlivce. Autorka tvrdí, že diskuse o ideálním státu není hlavní téma práce a dokonce není ani moc důležitá.

Co nám tedy diskuse o státu nabízí? Robin Waterfield (nedávný překladatel Ústavy (1993)) navrhuje abychom diskusi brali jako metaforu. V žádném případě na sklonku 20.století nesmíme číst Platóna a porovnávat ho s nyní zavedeným pohledem na politickou filosofii. Jinak bychom mohli dopadnout jako např. K. Popper, který si extrémní kritikou Platóna rozhodně nepomohl. Ovšem jasnějších výsledků dosáhneme, když se vrátíme k původnímu argumentu díla a tím je právě vztah diskuse o státu k hlavnímu morálnímu argumentu knihy. Zřejmě nejlepší cestou je při čtení Ústavy odložit naše termíny pocházející z 20.století a číst Ústavu tak jak byla přibližně čtena v Antickém světě.

V některých dostupných knihách (např. Alcinous 1993, Handbook of Platonism) můžeme nalézt myšlenkovou linii podle níž stojí Platón ve velké etické diskusi antiky na straně těch, kteří tvrdí, že ctnost postačuje ke štěstí a že vnější dobra sama o sobě nejsou součástí štěstí. Vnějšími dobry se rozumí tzv. konvenční dobra např. zdraví, síla a úspěch. Ctnost je brána jako božské dobro. Podle Platóna postačuje ona ctnost pro štěstí. Ovšem moderní badatelé zastávají spíše názor, že pojetí ctnosti coby podmínky štěstí zastávají spíše ranní stoici. Ústavu vidí spíše jako bod zlomu, kdy se Platónovo myšlení posunuje spíše ke komparativní tezi (ctnostný člověk je vždy ctnostnější než člověk hříšný, ale za nepříznivých podmínek nemusí být šťastný.

Když na otázky ctnosti nahlédneme určitým způsobem zdá se, že Platón obhajuje pouze komparativní tezi, že ctnostný člověk je šťastný pouze v ideálních podmínkách ideálního státu, přestože v jakýchkoliv podmínkách je šťastnější než nespravedlivý člověk. Platón tvrdí, že ctnostný člověk je milován bohy. Láskou bohů se tu rozumí, že člověk kterého milují bohové využije co nejlépe světských nevýhod a zdánlivých zel. Za zlo je pokládána např. chudoba nebo nemoc. Sokratovi (Platonovi) se přese všechny nástrahy podařilo dokázat, že ctnostný člověk zbavený tím nejkrajnějším možným způsobem o světská dobra je i přesto šťastný. Nyní je ovšem jasné, že ideální stát není součástí hlavního argumentu Ústavy, protože člověk může být šťastný je-li ctnostný i v podmínkách toho nejhoršího státu. Jak je tedy po tomto zjištění možné, že je Ústava stále brána jako politický text? Odpověď je značně jednoduchá, i přesto přese všechno tato práce obsahuje politické myšlenky o kterých stojí za to diskutovat.

Platón a politika

Na otázku jaká je povaha Platónova zájmu o politiku, existuje jednoduchá odpověď. V Ústavě načrtává ideálně spravedlivý stát jako ilustraci spravedlnosti jednotlivce.

Jak už bylo v článku několikrát řečeno při snaze zodpovědět některé otázky ohledně Platóna a jeho politického myšlení nás může zaskočit problém důvěryhodnosti určitých faktů. Jako příklad je zde uveden životopisný fakt pocházející od Platónova synovce. Ten tvrdí, že Platónovým otcem byl Apolón, který Aristónovy zabraňoval vstoupit do lože jeho manželky, do té doby, než porodila syna Platóna. Ovšem je nutno podotknout, že tato “fakta” často skrývají důležité iniciace a je jen ne čtenáři jestli se mu je podaří odhalit.

J. Annas tvrdí, že jen málokteré dílo je méně dlužno politickému kontextu v němž vzniklo. Na rozdíl od děl Hobbese či Locka, která vzešla z jistých politických událostí, Ústava velmi jasně zdůrazňuje, že ideálně spravedlivý stát musí být založen na základních principech a že pouhé látání ústav by bylo ztrátou času.

Jako závěr této kapitoly se jeví to, že v Ústavě je ideální stát vybudován proto, aby objasnil jednotlivce.

Politika v interpretaci Ústavy

V článku nás J. Annas varuje, abychom při čtení díla nekladli důraz na politické aspekty jako ústřední téma Ústavy. Podle ní by mohlo dojít k tomu, že by hlavní morální argument mohl být čten tak, jako by ctnostný člověk k tomu, aby byl šťastný, potřeboval ideální stát. Příliš velký důraz na politické části může také vést k neporozumění, podle kterého je Ústava “politickým manifestem” elitářského typu.

Co se týče vládnoucí třídy. Platón dále rozvíjí již předtím známou myšlenku, že odborníci jsou nejlepší vládci. Některými moderními badateli bývá Platón obviňován, že obhajuje tyranii. Tyto výtky můžeme však jednoznačně vyvrátit. Z Platónových argumentů je nad slunce jasné, že právo vládnout dává skutečné vědění, což je ideální okolnost, již není možné v politických podmínkách dosáhnout. Ústava mimo jiné trvá na tom, že teoretickým základem pro vládcovskou odbornost musí být dlouhé roky abstraktních a matematických studií. Závěrem bych chtěl říci, že je snad každému jasné, že Platón napsal skvělé filosofické dílo. I když politické aspekty tohoto díla jsou oproti pozdějším Platónovým dílům málo rozvinuté. Ale tady slouží především k tomu, aby ilustrovali ctnostného jednotlivce.