Historie

Komunistická strana Francie (PCF – Parti communiste francais) byla založena na sjezdu socialistické strany (SFIO) 25. – 30. 12. 1920 v Tours kde se téměř dvě třetiny delegátů vyslovily pro vstup do Kominterny a vznik komunistické strany. Nově vzniklá strana však v parlamentních volbách v r. 1924 získala necelých 5% hlasů. Až do poloviny 30. let se na volebních neúspěších PCF nepříznivě odrážela slepá poslušnost rozkazů Moskvy a tvrdá bolševizace v intencích 5. kongresu Kominterny z roku 1924, která znemožňovala spolupráci PCF s ostatními levicovými stranami. Až do roku 1935 hlasy pro PCF představovaly zhruba 5%. Po 7. kongresu Kominterny , který nařídil komunistickým stranám vytváření spojenectví proti fašismu s demokratickými stranami, došlo 11. 1. 1936 k podpisu dohody o vytvoření lidové fronty se socialisty, radikálními socialisty a zástupci odborů. Ve volbách v květnu 1936 získala lidová fronta téměř 60% hlasů, z toho asi 10% získali komunisté, kteří však nakonec do nové vlády lidové fronty nevstoupili.

Podpis sovětsko německé smlouvy na podzim 1939 a 2. světová válka, v níž se Sovětský svaz svým postupem proti Polsku dostal na stejnou úroveň jako hitlerovské Německo, přinesl rozkol v PCF. Část komunistů následovala generálního tajemníka Thoreze, který v intencích Kominterny označil válku za oboustranně imperialistickou, část se postavila za národní boj proti nacistickému Německu. V důsledku podvratné agitace byla PCF 26. 9. 1939 zakázána. Teprve napadení SSSR Německem v roce 1941 opět sjednotilo řady francouzských komunistů a vedlo k jejich aktivní účasti v odboji.

V prvních poválečných volbách v říjnu 1945 získala PCF 26% hlasů, stala se nejsilnější stranou Francie a vstoupila do vlády se socialisty a Bidaultovým Lidovým republikánským hnutím (MPR). Obstruktivní politika komunistů, kteří podněcovali k nepokojům ve vládě, jíž byli sami členy, vedla premiéra Ramadiera v květnu 1947 k vytvoření vlády bez účasti PCF. V roce 1951 předstihli francouzští socialisté komunisty jako nejsilnější strana.

Stalinista Thorez, který stál v čele PCF až do své smrti v roce 1964, nepřipustil skutečnou destalinizaci strany po 20. sjezdu KSSS, o což se pokusil až jeho nástupce Waldeck – Rochet. Od roku 1970 stál v čele PCF Georges Marchais, který sice odmítl pozice eurokomunismu (tzn. vyvázání se z vlivu KSSS jako řídícího orgánu), k nimž se přihlásili italští komunisté, avšak zároveň odmítl diktaturu proletariátu a přihlásil se k demokratickému socialismu ve francouzském provedení. V 80. letech strana zažila výrazný propad, kdy z 21% hlasů v roce 1978 sklouzla na 11% v roce 1988. Dekomunizace východní Evropy ještě prohloubila doktrinální krizi PCF a její rozkol.

Tripartismus

Jak již bylo řečeno, komunisté se do vlády za celou svojí epochu dostali pouze jednou do vlády a to v letech 1946 – 1947. Je však pravdou že ve vládě dlouho nevydrželi. Po vítězství ve volbách v roce 1946 PCF získala v Parlamentu 182 mandátů. Po tomto ohromujícím vítězství spolu s dalšími dvěma stranami a to s SFIO a MPR vytvořila koalici. V tomto těžkém období strany byly nuceny spolupracovat. A to z toho důvodu, že si většina obyvatel přála chválení nové ústavy IV. republiky, což se nakonec podařilo (13. 10. 1946).

Komunisté pod vedením Maurice Thoreze předpokládali, že moc ve státě převezmou zcela legálně ve volbách, což ovšem činilo trojstrannou spolupráci velmi obtížnou. Americká vláda zároveň naznačovala, že by byla ochotna poskytnout Francii hospodářskou pomoc, pokud by se komunisté nepodíleli na vládní moci. Na počátku roku 1947 se začaly množit spory mezi komunisty na jedné a SFIO a MRP na druhé straně. Když během stávky v Renaultových závodech komunistická strana včetně svých ministrů hlasovala pro vyslovení nedůvěry vládě, socialistický premiér Paul Ramadier sestavil 5. 5. 1947 novou vládu bez komunistů, čímž období tripartismu skončilo.

Maurice Thorez

Maurice Thoreze jsem do tohoto referátu zařadil proto, že mi připadá jako osoba, která nejvíce ovlivnila chod PCF a za jeho působení se PCF dostala i do vlády.

Narodil se 28. 4. 1900 v Noyelles – Godault a zemřel 1964.

Thorez se už ve svých 12 letech stal horníkem a v roce 1919 se stal členem Socialistické strany. Členem komunistické strany se stal hned při jejím založení v roce 1920. Několikrát byl za svoji politickou činnost uvězněn. V roce 1923 se stal sekretářem strany pro region Pas – de – Calais což prudce nastartovalo jeho profesní růst až se v roce 1930 stal generálním tajemníkem strany, kterým byl až do své smrti v roce 1964. V roce 1932 byl zvolen poprvé do Senátu a v roce 1936 byl opětovně zvolen. Úspěch nacistů v Německu Thoreze dost vystrašil a proto začal podnikat různé akce proti francouzské pravici.

Při vypuknutí války byl Thorez mobilizován, ale poté dezertoval. Krátce nato se musel skrýt, protože členové PCF byli pronásledováni Daladierovou vládou za jejich postoj k válce. Nedlouho poté byl dokonce zbaven francouzského občanství. To byl jeden z důvodů proč se rozhodl odejít v roce 1943 do SSSR.

Když Spojenci osvobodily v roce 1944 Francii, tak Thorez obdržel omluvný dopis od nové francouzské vlády vedené Charlesem de Gaullem. V roce 1945 se vrátil zpět do vlasti a při této příležitosti mu bylo vráceno občanství. Byl dokonce znovu zvolen do Senátu a v roce 1945 se stal jedním z ministrů de Gaullovy vlády.

V roce 1958 se PCF nepodařilo zabránit tomu, aby si de Gaulle upevnil moc ve svých rukou. V následných volbách do sněmovny získala PCF jen 10 mandátů, ale Thorez si opět jedno zajistil.

Je třeba připomenout, že Thorez nebyl žádný beránek, ale Stalinista. A ani potom co Chruščov obvinil Stalina z některých zločinů tak svého ideového vůdce v myšlenkách neopustil.

Závěr

Když se podívám na působení PCF na francouzské politické scéně tak nevidím nic co by se dalo alespoň jedním slovem vyzdvihnout v dobrém slova smyslu. Dospěl jsem k závěru, že PCF se zase tak v mnohém neliší od východoevropských komunistických stran a to jak v minulosti tak nyní. Řekl bych, že pro Francii je veliké štěstí, že se PCF zřejmě nedostane opět na nejdůležitější pozice ve státě. I když ve volbách v roce 1997 nastalo menší oživení v počtu obdržených hlasů. Ale to snad nebude mít delšího trvání.

 

 

 

Prameny:

Literatura: Komparace politických systémů I., kolektiv autorů,

VŠE Praha

Encyklopedie moderní historie, kolektiv autorů, Libri

1995 Praha

Internet: pcf.fr

Britannica.com

Polisci.com

Agora.it