1. Úvod
  2. Jako téma své práce jsem si vybral vznik a členění Evropského společenství uhlí a oceli. Tuto organizaci osobně považuji za první vážně míněný pokus o jakousi hospodářskou integraci v tehdejší, problémy zmítané Evropě. O důležitosti této organizace svědčí už sám fakt, že se Německo stalo snad poprvé od 2.světové války významným hráčem na světovém poli.

    Dnes již můžeme říci, že ESUO splnilo svoje cíle. Těmito cíli myslím zejména snahu o kontrolu nad průmyslovými odvětvími v tehdejší Evropě. Svým způsobem tato organizace přispěla k ekonomickému rozvoji v oblastech postižených válkou, ačkoliv tento rozvoj nebyl nijak závratný.

    Svojí práci jsem rozdělil na 2.části. V 1.části se budu zabývat podněty, které vedly ke vzniku tohoto společenství. V 2.části se pak pokusím načrtnout členění ESUO a vystihnout pravomoci této organizace.

     

  3. Cesta k ESUO
    1. Schumanův plán
    2. Základem pro budoucí vznik ESUO se stalo prohlášení francouzské vlády z 9.května 1950. Toto prohlášení se označuje podle tehdejšího francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana, jako takzvaný Schumanův plán. Podle názvu se zdá, že sám Schuman byl tvůrcem tohoto projektu. Avšak není tomu tak. Autorem byl totiž Jean Monnet, koncem 40.let vysoký úředník francouzského komisariátu pro plánování. Jelikož Francouzi nechtěli ztratit vliv na konečné řešení francouzsko-německého vztahu, nezbývalo jim nic jiného než překvapit tehdejší evropské vlády nečekaným řešením.

      28. dubna 1950, Jean Monnet naprosto nečekaně předložil nástin svého plánu na spojení německých a francouzských zdrojů uhlí a oceli tehdejšímu premiérovi Bidaultovi a ministru zahraničí Robertu Schumanovi. Zatímco premiér plánu nevěnoval větší pozornost, Schuman do dvou dnů vyjádřil svojí podporu a Monnet urychlil práce na jeho rozpracování. 9.května Schuman přednesl plán na zasedání francouzského kabinetu, který ho bez větších připomínek přijal. Tímto přijetím Francouzi výrazně promluvili do podoby budoucí sjednocené Evropy.

    3. Cíle Schumanova plánu

Cíle tohoto ambiciózního projektu dosti výrazně ovlivnila tehdejší napjatá poválečná situace. S trochou škodolibosti můžeme konstatovat, že hlavním zájmem Francie bylo znemožnit Německu jakýkoliv hospodářský rozmach. Nejjednodušší cestou bylo získání dohledu nad Německým průmyslem. Srdce Německého průmyslu od počátku leželo v Porúří, a tak Francouzi směřovali svoje snahy právě tam.

Na druhou stranu, ale musíme říci, že se tento plán stal jedním ze základních pilířů budoucí sjednocené Evropy. Ambice stát se základním kamenem pro sjednocenou Evropu měl tento plán nepochybně od počátku. V prohlášení francouzské vlády je výslovně uvedeno: “Evropa se nevytvoří najednou, ani jako nějaká společná stavba; uskuteční se konkrétními realizacemi, vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu. Sdružení evropských národů vyžaduje, aby se skoncovalo s letitým nepřátelstvím mezi Francií a Německem; cokoli se podnikne v tomto směru, se musí týkat především Francie a Německa.

Francouzská vláda se domnívala, že zavedení společné výroby uhlí a oceli bude mít celkem 2. následky. Prvním následkem by mělo být okamžité vytvoření společných základen pro ekonomický rozvoj, jakožto první etapu Evropské federace, a změní situaci v oblastech kde se odedávna vyráběly zbraně, jejichž obětmi byli nejčastěji tyto oblasti sami. Je pravdou, že tyto oblasti se po válce nacházely ve stavu totálního úpadku. Ale obrovské nerostné bohatství všechny nedostatky dostatečně vyvažovalo.

Druhým následkem měla být jistota, že mezi Francií a Německem již nikdy nebude moci vypuknout ozbrojený konflikt s obrovskými dopady na ekonomiku a obyvatelstvo obou zemí. Francouzi se domnívali, že tuto záruku jim dá dosažená solidarita ve výrobě. Mělo dojít k vytvoření mocné výrobní jednotky, otevřené pro všechny země, které budou chtít se na ní podílet, schopné poskytnout všem zemím, jež bude zahrnovat, základní prvky průmyslové výroby za stejných podmínek a položí reálné základy pro jejich hospodářské sjednocení.

Poněkud zvláštní se mi zdá fakt, že se Francouzi snaží implementovat své cíle zahraniční politiky do politiky budoucí sjednocené Evropy. Touto zvláštností mám na mysli následující prohlášení: Průmyslová výroba bude nabídnuta celému světu, bez rozdílu, či diskriminace tak, aby se přispělo ke zvýšení životní úrovně a pokroku, pokud jde o mírovou aktivitu. Díky větším prostředkům bude Evropa schopna pokračovat v realizaci jednoho ze svých hlavních úkolů: přispět k rozvoji afrického kontinentu.” Ovšem je dosti možné, že se jedná pouze o můj subjektivní dojem.

Francouzská vláda ve svém prohlášení přichází s poměrně konkrétními návrhy ohledně institucionálního členění Evropského společenství uhlí a oceli. Jako nejvyšší orgán navrhuje tzv. Vysoký úřad, jemuž chce podřídit celou francouzsko-německou výrobu uhlí a oceli. Tato organizace má být otevřena i dalším zemím, které jsou ochotny připojit se ke smlouvě. Rozhodnutí Vysokého úřadu jsou závazná nejen pro Francii a Německo, ale i pro země, které se k nim připojily.

Francouzský kabinet také vytyčila několik základních stanovisek na kterých byla ochotna zahájit jednání. Nejdůležitějším cílem byly úkoly, kterých se měl zhostit Vysoký úřad. Mezi nejdůležitější patřily: modernizace výroby a zlepšení její kvality; dodávky, a to za stejných podmínek, uhlí a oceli na francouzský a na německý trh, jakož i na trhy členských zemí; vyrovnání pokroku při zlepšování životních podmínek pracujících v těchto průmyslových odvětvích. Francouzská vláda počítala s tím, že aby bylo vůbec možné dosáhnout těchto cílů, musí být přijata určitá přechodná opatření např. plán výroby a investic, zavedení mechanismů pro vyrovnání cen etc.

Dalším z požadavků byl fakt, že Vysoký úřad musí být tvořen nezávislými osobami, které budou jmenovány vládami na principu rovného zastoupení. Francouzská vláda také požadovala, aby společný Vysoký úřad bral při výkonu svých funkcí v potaz pravomoci propůjčené Mezinárodnímu úřadu pro Porúří a závazky všeho druhu uvalené na Německo tak dlouho, dokud tyto budou setrvávat v platnosti.

3 ESUO

3.1 Okolnosti vzniku ESUO

Za den vzniku ESUO můžeme považovat 18.duben 1951. Právě tento den byla v Paříži podepsána smlouva o založení ESUO. Ovšem smlouva vstoupila v platnost až 25.července 1952, kdy byla ratifikována všemi parlamenty zúčastněných. Nakonec ke smlouvě přistoupilo šest států: Německo, Francie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko a Itálie.

Jednání o budoucí podobě ESUO probíhala v celkem poklidné atmosféře. Francouzi nakonec prosadili jako nejvyšší úřad tzv. Vysoký komisariát, který byl kontrolován mezivládním orgánem, aby v něm nedocházelo k prosazování vůle velkých členských států. Tento orgán byl nazván Radou ministrů. Autorem tohoto návrhu je především Belgie a spolu s ní i Nizozemí. Menší státy se také oprávněně obávaly, že Francie a Německo zcela ovládnou organizaci. Uskutečnění této možnosti bylo zabráněno rozdělením míst v devítičlenném Vysokém úřadu (Francie, SRN a Itálie získali po dvou zástupcích, státy Beneluxu po jednom) a v sedmdesátiosmičlenném parlamentním shromáždění, kde čtyři menší členové měli možnost přehlasovat zástupce Francie a Německa.

Po přijetí smlouvy nastal ratifikační proces, který trval něco málo přes rok. Problémy nastaly zejména ve Francii a Německu. Ve Francii se ratifikaci smlouvy snažili zabránit především komunisté a gaullisté. Komunisté hlavně proto, že viděli v ESUO nástroj amerického imperialismu proti Evropě. Gaullisté na druhou stranu podmiňovali ratifikaci vznikem politické organizace, před organizací ekonomickou. Ale opozice ve francouzském Národním shromáždění nedisponovala dostatečným počtem hlasů, aby mohla ratifikaci zabránit.

V SRN se ratifikaci snažili zabránit zejména sociální demokraté. Zdálo se jim, že Německo platí příliš velkou cenu za návrat do rodiny evropských zemí. Nehledě na to, že viděli Německo jako producenta a ostatní země jako spotřebitele. Ovšem při hlasování rozhodla většina, kterou měla CDU ve Spolkovém sněmu.

3.2 Institucionální členění ESUO

Společenství zastupují následující instituce: Vysoký komisariát jemuž je nápomocen Poradní výbor, Společné shromáždění, Rada ministrů a Soudní dvůr.

Vysoký komisariát

Úkolem Vysokého komisariátu je zajišťovat uskutečňování cílů vytyčených v zakládající smlouvě ESUO. Tyto cíle jsem označil v předešlých odstavcích. Počet členů komisariátu byl stanoven na devět. Členové jsou jmenováni na 6.let s možností být znovu zvolen.

V komisariátu mohou působit nejvýše dva členové z jednoho státu. Aby byl zajištěn nadstranický přístup všech členů, je smlouvou zakázáno jakékoliv ovlivňování ze strany členských států. Ze členů komisariátu je vybrán předseda a místopředseda Vysokého komisariátu na 2.roky, s možností být po uplynutí lhůty opětovně zvolen.

Vysoký komisariát se scházel jednou ročně a měsíc před zahájením zasedání uveřejňoval celkovou zprávu o činnosti Společenství a jeho správních výlohách.

Shromáždění

Společné shromáždění plní spíše kontrolní funkci Vysokého komisariátu. Vysoký komisariát je povinen odpovídat na případné dotazy vznesené Shromážděním. Tento úřad se také vyjadřuje k výročzprávě předložené komisariátem. Když Shromáždění tuto zprávu odmítne dvěma třetinami odevzdaných hlasů a většinou členů z nichž je složeno, tak se všichni členové Vysokého komisariátu musí kolektivně vzdát svých funkcí.

Shromáždění je tvořeno delegáty, které buď každoročně určí parlamenty ze svých členů, anebo kteří budou zvoleni ve všeobecném přímém hlasování postupem stanoveným každým členským státem. Počet delegátů je smlouvou stanoven takto: Německo 18, Belgie 10, Francie 18, Itálie 18, Lucembursko 4, Nizozemí 10. Perličkou je, že představitelé Sárského obyvatelstva jsou zahrnuti v počtu delegátů přidělených Francii.

Rada

Rada je tvořena představiteli členských států. Každý stát do ní vysílá jednoho člena své vlády. Předsednictví vykonávají postupně všichni členové Rady, vždy po dobu tří měsíců podle abecedního pořádku členských států,

Rada měla za úkol sladit činnost Vysokého komisariátučinností vlád odpovědných za celkovou hospodářskou politiku svých zemí. Rada a komisariát organizovaly důležité vzájemné konzultace. Důležitou věcí je skutečnost, že Rada mohla žádat komisariát, aby prostudoval některé náměty a opatření, které se zdály Radě důležité.

Soud

Soud je složen ze sedmi soudců jmenovaných společnou dohodou na šest let vládami členských států z osob, u nichž byla zaručena plná nezávislost a způsobilost. Částečné vystřídání členů bylo prováděno každé tři roky. Toto střídání se týkalo střídavě tří až čtyř členů.

Soud dohlížel zejména na dodržování práva při výkladu a provádění zakládající smlouvy a prováděcích nařízení k ní.

4. Závěr

Závěrem bych chtěl říci, že dnes už s určitým časovým odstupem můžeme konstatovat, že ESUO vcelku splnilo své předem stanovené cíle. Dle mého názoru muselo být od samého počátku jasné, že se jedná pouze o přechodnou organizaci. Tedy přechodnou do té doby než vznikne organizace založená na obchodu ve více oblastech. Právě určitá oborová vyhraněnost se stala Společenství nakonec osudnou a bylo vystřídáno EHS. Největším přínosem organizace je bezesporu odstranění některých obchodních překážek (cla, daně, etc.) i když jen v určitém oboru.

 

Prameny

1.Běla Plechanovová, Jiří Fidler: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 – 1995, ISE Praha 1997

2.Prohlášení francouzského kabinetu z 9.května 1950 (úplné znění)

3.Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (úplné znění)

4.WWW.EUROPA.COM

5.WWW.EUROSKOP.CZ

6.WWW.BRITANNICA.COM