• Úvod

    Pro následující esej jsem si vybral následující téma: Jakými principy se má podle autora řídit stát, kníže ve vztazích k ostatním státům? Jedná se o téma ne zrovna snadné. Jelikož se Niccoló Machiavelli věnuje ve své knize spíše otázkám domácí politiky. Zahraniční politice se věnuje jen v několika větách, ale i z těchto vět je celkem jasné jakým směrem se budou jeho myšlenky ubírat. Je to zřejmé právě díky jeho proslavenému, přísně logickému přístupu k různým problémům. Jemu vlastní přístup se dodnes označuje “Machiavellismem” a je pro něj charakteristické slovní spojení “cíl ospravedlňuje prostředky”. Tím se také řídí celá jeho politika. I když se nám to může zdát příliš kruté tak i dnes najdeme v mezinárodních vztazích rysy, které poprvé interpretoval právě Machiavelli a dodnes ovlivňují celou oblast politiky a jen tak se z ní nevytratí.

    Ale to by snad pro začátek stačilo. A teď už k samotnému tématu.

    Machiavelli svůj vztah k ostatním státům a národům dává najevo hned na začátku jeho díla. Radí zde vládcovi ( Lorenzo Medicejský ) jak by se měl chovat na nově získaných územích. Ovšem přísně rozlišuje jestli se jedná o obyvatelstvo které má s obyvatelstvem svého domovského státu něco společného ( mravy, zákonodárství, jazyk etc. ). Jestliže tomu tak je, není podle Machiavelliho problém zde svůj vliv udržet, stačí jenom, aby vše zůstalo při starém. Ale pokud tomu tak není je třeba přesídlit knížecí dvůr na nové území, nebo alespoň poslat vlastní občany, aby nová území osídlili. Podle Machiavelliho je to méně nákladné než posílat vojsko. Obyvatelstvo ke všemu pod vlivem vojska trpí a toho logicky vede k nespokojenosti, která dokonce může vyvolat vzpoury o které žádný vladař nestojí. O tom jak jsou tato tvrzení pravdivá se můžeme přesvědčit i v nedávné minulosti. Vezměme si například Sovětský svaz. Sovětský svaz se snažil jak je známo ovládnout státy východní Evropy, ale podařilo se mu to jen asi na 40.let. Chyba je možná opravdu v tom, že území obsazoval vojensky a vykořisťoval obyvatelstvo. Ale to je jen čirá spekulace.

    Machiavelli radí vladaři, aby si hlídal silné, nebo dokonce silnější sousedy. Podle něho hrozí velké nebezpečí, že by se nespokojenci na sousedy mohli obrátit s prosbou o pomoc. Jako příklad uvádí Římany, kteří podle něho vstupovali do států jen na zavolání místních. V této pasáži autor uvádí velice užitečnou radu, kterou dodnes některé mezinárodní organizace a politici v nich nevzali na vědomí. Rada zní: “Každý moudrý vladař by si měl všímat nejen problémů současných, ale předvídat i budoucí a předcházet jim.” Kdyby se touto triviální zásadou dnes řídili všichni tak by se určitě předešlo několika vyhroceným situacím ve světě. Snad nejvíce varující je selhání politických hodnostářů v Západní Evropě před vypuknutím 2.světové války. Kdyby předvídali, tak by jistě zabránili největšímu krveprolití v dějinách lidstva. Nechť všem slouží jako správný příklad autorem zde uváděné, chování Římského impéria.

    I když v dnešní době je snaha vidět válku jako nelegitimní prostředek politiky, nebo se to alespoň tvrdí, u Machiavelliho je tomu přesně naopak. On válku vidí jako možné řešení nějakého problému. Tvrdí: “Uhýbat před nepříznivými okolnostmi nelze, ani v zájmu zachování momentálního míru. Válka se tím nezažehná jen se ke vlastní škodě oddálí. Tento přístup jasně demonstruje už dříve zmiňovaný Machiavelliho pragmatismus.

    Ve střední části knihy se autor zabývá pouze vnitropolitickými otázkami a snahou ospravedlnit případné kruté chování vladaře. Zahraničně – politickými otázkami se Machiavelli zabývá až ke konci knihy.

    V 18.kapitole dává k dispozici poměrně podrobný návod jak může panovník lhát aniž by mu to ublížilo a to zejména v mezinárodních souvislostech. Domnívá se, že když se panovník vtělí do role jakéhosi mírotvorce, tak se mu podaří přelstít své nepřátele a stane se teoreticky, nepřemožitelným. Podle něho je důležité dosáhnout předem stanoveného cíle, a jestliže se to podaří , tak se lidé nebudou ptát jakými prostředky tohoto cíle dosáhl. Podle autora je plně ospravedlnitelné když tyto prostředky nebudou zrovna mírové. Zde opět platí, že cíl ospravedlňuje prostředky.

    Co se týče chování vládce k ostatním monarchům, tak o tom pojednává 19.kapitola knihy. Podle Machiavelliho musí vládce při jednáních zaujmout neoblomný postoj ohledně svých záměru jinak by mohl být ostatními monarchy opovrhován. V případě, že si bude stát na svém a bedlivě vážit každé ustanovení tak může sklidit jenom úctu. Ostatní monarchové si potom dají velký pozor jít na něho s nějakým chytračením. Ale to není vše. Vládce si podle něho musí najít silné spojence a hlavně si musí vybudovat silné vojsko. V tomto ohledu se dá říci, že si dnešní vládci vzali jeho rady k duhu. Když se podíváme do doby před Machiavellim tak rozhodně shledáme jeho rady pro tehdejší vládce převratnými. Zdá se mi, že dříve nebylo zdaleka normální a běžné hledat spojence na mezinárodním poli. Nebo alespoň ne v takové míře. Spíše se uplatňovala poněkud primitivní taktika “všichni proti všem.”

    Machiavelli uvažuje i v otázce případného vnějšího ohrožení přísně logicky. Jako nejúčinnější zbraň proti nepříteli vidí samozřejmě již mnou několikrát zmiňované vojsko. Ale na svojí dobu dává poměrně neobvykle důraz na uspořádání různých státních institucí. Za příklad nejlepšího možného řešení dává Francii a její parlament. Který podle něho dokáže nejlépe eliminovat vliv šlechty, ale také obyčejného lidu. Parlament zde zastupuje funkci jakéhosi “třetího nestranného soudce.” Pro Machiavelliho dobu muselo být toto tvrzení poněkud šokující, protože dřívější vládci uvažovali spíše ve vojenské rovině a zabývali se tím kde postavit pevnosti a kde je naopak bourat. Ale najednou tu byla i o něco méně nákladná možnost a podle mého názoru mnohem více stabilní.

    Machiavelli vidí určitou paralelu mezi úspěchy na mezinárodní a domácí politické scéně. Jako příklad za všechny, uvádí jednání španělského krále Ferdinanda Aragonského. Ten na počátku své vlády zaútočil proti Granadě a dobyl jí, čímž zaměstnal kastilské barony, kteří tím pádem ani nemohli pomýšlet na vzpouru. Další vojenské výpravy zajistily panovníkovy jak vojenské úspěchy tak i domácí stabilitu.

    Ale Machiavelli znovu varuje před zastáváním obojakých stanovisek a to hlavně na mezinárodní scéně. Tyto obojaké postoje neznamenají nic jiného než neutrální postoj. Machiavelli tvrdí, že se neutralita nevyplácí, protože podle něho musí každý vládce vědět čí vítězství by mu více ublížilo a naopak. Naklonění se k neutralitě považuje za krátkozrakost. Není to dlouho co se v naší zemi také ozývali hlasy volající po neutralitě, ale naštěstí nebyli vyslyšeny. Taková neutralita by nás přišla velice “draho”, a tím samozřejmě nemyslím finanční stránku věci.

    Závěr

    Jak je cítit z Machiavelliho díla je jasné, že se jedná o dílo naprosto zlomové pro celou světovou politickou scénu. I když je tato “příručka” pro vladaře někdy označována jako “kodex tyranie”, je třeba se na to podívat s ohledem na tehdejší situaci. Machiavelli si bral poučení z historie aby se vyvaroval některých chyb. A povedlo se mu udělat velice poučný “mix” rad pro vladaře. Dle mého názoru se jeho rady dali poměrně lehce aplikovat a zřejmě by byli účinné i když nesmírně kruté. Ale naštěstí se jeho rady nedají a nemusejí aplikovat v současnosti. Machiavelliho vedla k sepsání díla určitě zlost a bezmoc nad obrazem tehdejší rozdrobené Itálie, která už zdaleka nepřipomínala onu slavnou a jím snad stokrát zmiňovanou Římskou říši. Co se týče historického odkazu jeho díla je nepochybné že rady dodnes ovlivňují celé mezinárodně politické hnutí. Naštěstí pro nás, si dnešní “knížata” vzala z jeho příručky ty méně kruté rady. Ale dnes je samozřejmě jiná situace. Kdyby se někdo z nás stal vládcem v tehdejší neklidné době tak by jistě uvítal všechny rady.