Úvod

Úvodem bych chtěl především říci, že jako téma tohoto eseje jsem zvolil první ze zadaných témat a tím je, Konzervativní krédo. Jako inspirace mi posloužila kniha Rogera Scrutona, Smysl konzervatismu. Chtěl bych upozornit na skutečnost, že v této eseji neuvádím odkazy na citace, jelikož jejich zdrojem je jenom jedna kniha. A tou je: Roger Scruton, Smysl konzervatismu, nakladatelství Torst, Praha 1993.

Proč jsem si vybral zrovna toto téma? Protože se odjakživa považuji za člověka spíše konzervativního myšlení, hlavně co se politického života týče. Musím samozřejmě také přiznat, že Scrutonovu knihu jsem si vybral zejména proto, že myšlenky v ní obsažené jsou mi velice blízké a ze všech děl konzervativních myslitelů je pro mě osobně asi nejvíce inspirující.

Řekl bych, že je velice těžké přesně vystihnout krédo, kterým se konzervatismus řídí a za nímž si pevně a neotřesitelně stojí. Dle mého názoru je tato “komplikace” způsobena právě vlastním pohledem konzervativců na svět. Jedinec podobného smýšlení na svět jako celek, vzhlíží s určitým respektem . Proč s respektem? Protože si podle mého mínění uvědomuje onu neměnnost určitého přirozeného řádu. Prostě a jednoduše řečeno: “Co je dáno to je dáno”. Z tohoto pohledu právě vychází celkový názor konzervativního myšlení na celosvětové dění. Myslím si, že díky tomu má konzervatismus velice ulehčenou roli při hledání svého soka. Tím nepřítelem jsou podle mě všechny “světonázory”, které se pokouší zaběhnutý řád změnit. Tyto “světonázory” si vytyčily naprosto nepřirozené cíle a k jejich uskutečnění jsou schopny použít všech možných prostředků. Ale i když pokus o dosažení jejich cílů skončí naprostým fiaskem, tak nakonec všechny použité prostředky prohlásí za legitimní ve jménu tzv. dobrých úmyslů.

Z předcházejících řádků je už asi nad slunce jasné kdo mi připadá jako největší nepřítel společnosti. Tím nepřítelem je právě socialismus. Byl to socialismus, který připravil o život desítky milionů lidí. Je smůla, že to byli většinou lidé velice uvědomělí. Doby kdy armáda sociálních inženýrů táhla napříč celým světem v zájmu tzv. dobrých úmyslů, naštěstí pominuly. Ale škody které po sobě zanechala jsou jen těžko napravitelné. Těmi škodami myslím hlavně “zdeformované” myšlení mnoha generací, vyrabovanou kulturu jednotlivých národů a zejména obrovské narušení tradic. Aby bych se vrátil k oněm cílům, které si socialismus vytyčil. Je to zejména snaha dosáhnout jakési sociální rovnosti nebo spravedlnosti. V konzervativním pojetí, dle mého názoru zní tyto cíle jako výplod jakéhosi “pomatence”. Bohužel není tomu tak, zadání takového cíle pro společnost je velice lákavé. Ve jménu sociální rovnosti je velice jednoduché získat legální cestou moc, která zejména oněm socialistům tolik “chutná”. Tuto moc se samozřejmě pokusí zneužít ve jménu reformy společnosti. Je jen těžko pochopitelné, že i po několika nepodařených socialistických experimentech je většina společnosti,(bohužel mezi nimi nechybí i někteří významní myslitelé) nakloněna názoru, že socialismus je jediné “pokrokové” myšlení. A tudíž se společnost nutně ubírá cestou, která vede k samotné sociální rovnosti. Troufám si tvrdit, že tato cesta je mylná.

Rád bych se také věnoval postojem konzervativců k formám státního zřízení což považuji také za součást onoho kréda. Konzervativcům bývá poměrně často vytýkáno, že pohrdají demokracií. Na obhajobu konzervativců bych řekl, že si spíše uvědomují určité nevýhody demokracie. Je zcela zřejmé, že demokracii v původním slova smyslu není možné uskutečnit. Toho si zcela určitě uvědomují všichni napříč celým politickým spektrem. V případě, že si to uvědomují, tak potom nanejvýš “trapně” působí jejich vystupování při kterém se ohánějí demokracií ve všech možných směrech. Jestli si to neuvědomují tak je třeba jich jenom litovat.

Konzervatismus však otevřeně přiznává, že není možné demokracii “aplikovat” do důsledků. Řekl bych, že je možné ba nutné společnost vystavět na demokratických základech, ale např. v některých institucích je přinejmenším nevýhodné tyto struktury zavádět. V případě, že se rozhodneme být demokratičtí za každou cenu a všech směrech, tak potom hrozí, že poněkud zpomalíme chod společnosti, ale především hrozí ztráta autority. Autority toliko potřebné k výkonu státní moci. Z těchto slov se může zdát, že zástupce konzervativního myšlení se snaží o získání absolutní moci ve státě a jde mu jenom o maximální vliv státu na občana. Ovšem zdání klame. Jak sám Scruton tvrdí, je tomu právě naopak i když si to někteří konzervativci nechtějí prý přiznat. Konzervativní směr se snaží jenom získat ve státě autoritu, ale neprahne po moci a vtom je rozdíl. Autoritu pak využívá jen k očištění společnosti od špatných vlivů, které by zabránily přerušení určité kontinuity. Na rozdíl od socialistů kteří prahnou po moci aby si mohli onu autoritu vydobýt poněkud nevybíravými prostředky, ale to se jim nakonec stejně nemůže podařit. Problém socialistů je vtom, že se snaží o reformy “skokem”. Při svých reformách se vůbec neohlížejí na tradice a kulturu jednotlivých národů a to se jim ve většině případů krutě vymstí. Smůlou ovšem zůstává, že po jejich účinkování zůstane scéna v troskách. A jak zatím historie vždy ukázala musí nastoupit někdo kdo následky jejich účinkování dá dohromady, aby se za pár let vrátily a tuto “spoušť” natropily znovu. Připadá mi to tak trochu jako začarovaný kruh.

Když se podíváme na dnešní svět tak můžeme říct, že zůstalo už jenom jedno místo ušetřené těchto zničujících “nájezdů”. Tím místem myslím samozřejmě Spojené království. Je obdivuhodné s jakou pečlivostí zde místní představitelé udržují onu tolik prospěšnou kontinuitu a zachovávají původní kulturu a především tradice. I když já osobně vidím velké nebezpečí v reformách proklamovaných Labouristy, kteří ještě v r.1994 měli ve svých stanovách článek o znárodňování. Ale to jen tak na okraj.

Závěrem mého eseje bych chtěl také zmínit vztah konzervatismu k rodině. Rodinu je třeba považovat za tradičního nositele tradic a záruku jisté kontinuity. Toho si je konzervatismus samozřejmě velice vědom. Obzvláště přínosné jsou pro společnost rodiny se staletou tradicí ty podle mého názoru pak ve společnosti představují jakousi morální autoritu. Členové těchto rodin jsou logicky nositeli některých tradic, které jsou nezbytné pro bezproblémový chod společnosti. Prostřednictvím nich se tyto tradice dostanou i k ostatním. Jak Scruton nastínil je velice důležité aby rodiče své potomky vedly ne příliš liberálním způsobem. Scruton tuto myšlenku skvěle vysvětluje na příkladu velícího důstojníka v armádě, který přestal svým vojákům velet přímo uprostřed boje a vojáci se potom buď rozutekli nebo byli zabiti. Tím pádem můžeme vnímat výchovu dítěte jako určitý boj, ve kterém je třeba zvítězit nad nepřáteli.

Závěr

V předešlých řádcích jsem se jenom nesměle pokusil nastínit konzervativní krédo. Myslím jsi, že pro nedostatek zkušeností toho ani nejsem schopen, ale za pokus to stojí. Nakonec jsem vyvodil, že jakýmsi základem pro ono krédo jsou 4. věci. Těmi jsou dle mého názoru: Autorita, tradice, rodina a v neposlední řadě mnou tolikrát zmiňovaná kontinuita.

Co se týče budoucnosti konzervativního hnutí, je velice těžké něco takového předpovědět. Rozhodně stojí za to tento vývoj sledovat a doufat, že se nakonec podaří konzervativní pojetí prosadit opět do čela. Ale například v Evropě to bude velice těžké. Jelikož konzervatismus je zde trochu lapen do sítě sociálně – demokratických hnutí. Nicméně až socialisté skončí se svými destabilizujícími experimenty. Tak potom přijde řada i na konzervativní myšlení. A doufám, že potom konzervatismus zaujme neotřesitelnou pozici, i když má proti sobě zdatného protivníka.