Úvod

Problém charakteristiky spravedlivé a ideální obce nepatří mezi, dle mého názoru nejjednoznačněji řešitelné. Právě v tom ovšem spočívá největší kouzlo Platónova díla. Záleží jen na čtenáři jaké si vyvodí stanovisko o tom či onom problému. Záleží také na politickém proudu, který je čtenářovi nejbližší. Tento proud může být např. poněkud levicovější nebo konzervativnější. Mezi typické představitele konzervativnějšího proudu můžeme zařadit např. tzv. superdemokraty K.P.Poppera a B.Russela. Jejich kritika spadající na Platónovu hlavu je chvílemi opravdu nemilosrdná, ale jinak je už všeobecně známá.

Struktura Platónovy V. knihy Ústavy je rozdělena do tzv. vln. Tyto vlny jsou tři. 1.vlna začíná na str. 449, 2. vlna začíná na str. 457c a konečně 3.vlna začíná na str. 472. V každé těchto vln se Platón snaží (jeho názory jsou interpretovány osobou Sokratovou) otázky směřující převážně od jeho bratrů Glaukona a Trasymacha. Sokrates (Platon) se snaží vysvětlit princip fungování spravedlivé obce. Ale otázkám ohledně ideální obce se velmi vyhýbá a čtenářovi tím poněkud komplikuje život.

I.vlna

Na začátek 1.vlny přichází první menší roztržka mezi Sokratem s ostatními. Adeimantos se oboří na Sokrata pro jeho údajné zlehčování “věcí”, ohledně fungování spravedlivé obce, týkající se ženského zákona.

Adeimantos: “Myslel sis, že nám ujde tvá jen tak pronesená poznámka, že co se týče žen a dětí jest každému zřejmo, že přátelům bude všechno společné”.

Tato pasáž je pro vývoj děje směrodatná. Podle ní se pak odvíjí téma. Protože Sokrates (Platon) přijme tuto výtku, ač je mu to “proti srsti”. Sokrates se předem snaží získat omluvu od “spolupřísedících” pro svoje příští myšlenky. Chvílemi to, podle mého názoru vypadá jako by Sokrates pochyboval o nevinnosti svých myšlenek. Po získání “osvobozujícího” rozsudku se Sokrates snaží objasnit v této vlně problém rovnosti mezi ženami a muži.

Problém staví na otázce tzv. přirozenosti mezi ženami a muži. Sokrates připouští, že by ženy mohli vykonávat stejnou funkci jako muži, ale jen když projdou výcvikem stejných dovedností.

Budeme-li tedy užívati žen k týmž úkolům jako mužů, musíme je také témuž učiti.

Tato myšlenka je zřejmě jen předehrou k daleko složitějším problémům ohledně organizace struktury obce. Na složitost problému naráží i Sokrates s Glaukonem, když zjišťují, že každému by mělo být uloženo dílo podle jeho přirozenosti. Ale jsou si vědomi, že se jedná jenom o slovní spor. Tolik oblíbené záliby Athéňanů, které využívali lidé, kteří s žonglérskou dovedností uměli posluchače překvapovati smělými logickými hříčkami.

Platon tomuto slovnímu sporu přikládá velkou moc. Staví “dialektiku” jako umění hledat vědeckým rozhovorem pravdy.

Sokrates: “Pěknou věru moc, Glaukone, má umění slovního sporu.

Postupně se, proto dopracuji ke stejnému řešení problému jako na začátku polemiky. A to, že tatáž jest přirozenost ženy i muže vzhledem ke střežení obce, jenomže jest slabší a druhá silnější. Z této věty je už zřejmé, že Sokrates (Platon) se vážně zabýval myšlenkou dosadit ženy do funkce strážců obce. Dle mého názoru je dokonce možné, že se na počátku Sokrates (Platon) obával negativní reakce i z tohoto důvodu. Ale to už je jenom čirá spekulace.

Nakonec 1.vlny Sokrates (Platon) stanoví tzv. “ženský zákon”, tzn. že obec mohou strážit jen ti nejlepší ze všech mužů nebo nejlepší ze všech žen. Celý problém pak končí vyřešením zdánlivě nedůležitého problému. Jedná se o problém nahoty při cvičení v tělocvičnách, uvedeného už na str. 452b. Zdůrazňuje v něm určitou nadřazenost strážců a jejich žen.

Ať se tedy svlékají ženy strážců, neboť místo šatů budou oblečeny v ušlechtilost a ať se účastní boje i ostatní strážní služby pro obec a jiného ať nekonají.

II.vlna

S 2.vlnou přichází i obhajoba dalšího zákona. Podle Sokratova tvrzení se jedná o zákon daleko většího rozsahu a daleko složitější. A který, že je to zákon?

Aby všechny tyto ženy byly společné všem těmto mužům a soukromě, aby žádná se žádným nežila: také děti, aby byly společné a aby ani rodič neznal svého rozence, ani dítě rodiče.

Na počátku diskuse se Sokrates pokusí uniknout polemice jestli je tento zákon prospěšný. Je zřejmé, že je přesvědčen o prospěšnosti tohoto zákona. Chce polemizovat jen o možnosti nebo nemožnosti jeho uskutečnění. Ale nakonec přec jenom přistoupí na obojí. I když si vynutí podmínku, že bude moci na počátku zkoumat jen možnost tohoto zákona s automatickým předpokladem, že je prospěšný.

Jako první se zaobírá otázkou výběru strážců. Strážce vybírá jejich zákonodárce (evidentně je to filosof, tedy vládce obce). Zákonodárce je vybírá podle pokud možno stejné přirozenosti, jak muže tak ženy. Správcové: budou žíti společně a když se tak budou společně stýkati jak v gymnasiích tak v ostatním životě, tu, myslím, vrozenou nutností budou vedeni k vzájemnému pohlavnímu obcování.” Avšak správcové musí i v tomto případě nastolit určitý řád. Protože bez tohoto řádu by to údajně bylo nespravedlivé.

Sokrates se snaží vysvětlit výběr nejlepších na chovu Glaukonových zvířat. Z něho pak vyplyne, že nejlepší musí obcovat s nejlepšími. Zde se jenom potvrzuje nadřazenost určitých skupin. Úplně se pak rozvíjí v otázce přístupu k lékům.

Správcům nastává nutnost užívati mnohých léků. Tělům pak, která nepotřebují léků, nýbrž chtějí zachovávati kistý pravidelný způsob života, myslíme, že stačí i slabší lékař.

Toto tvrzení lze už nazvat “čistým rasismem. Pro tento rasismus bývá Platon mnohokráte kritizován ať už K.P.Popperem nebo B.Russelem. Ale myslím si, že při pohledu na tyto tvrzení je třeba se odprostit od představ dnešního světa. Je třeba se podívat na tyto věci očima tehdejších “mudrců”. Platon je přesvědčen, že se tak děje pro dobro obce i proto, aby byla obec v určité harmonii. I přesto někdy získávám pocit, že i Platon malinko zapochybuje nad správností svých závěrů a snaží se následně omluvit svoje počínání a vyvarovat se tak případných negativních reakcí.

Naši správcové budou musiti užívat ku prospěchu hojně nepravdy a klamu.

Velice zajímavý je způsob oddávání žen a mužů. Na to opět dohlíží správce. Děje se tak pomocí jakéhosi “důmyslného losování” (z dnešního pohledu se jedná o zcela jednoduchý podvod). Toto losování je potřeba podle Sokrata zařídit tak, aby ten špatný při každém spojení dával vinu náhodě a ne správcům.

Pro dnešní společnost je ještě více nepřijatelný způsob nakládání s novorozeňaty. Zde zřejmě dosahuje rasismus v obci svého vrcholu.

Narozené děti jsou pokaždé přejímány od úřadů k tomu ustanovených, ať již složených z mužů nebo žen nebo z obojích – vždyť bezpochyby i úřady jsou společné ženám i mužům”.

“Ty pak asi vezmou děti dobrých rodičů a zanesou je do oddělení pro chov novorozeňat k jakýmsi pěstounkám, ubytovaným zvlášť v některých částech města: ale děti horších rodičů a narodí-li se cosi neduživého z oněch prvních, ty odstraní, jak sluší, na místě tajném a nezjevném.”

Po tomto zjištění následuje dle mého názoru ještě několik dalších nepodstatných detailů týkajících se společenství žen a dětí. Tento problém je proto vcelku brzo ukončen za všeobecné shody. Po něm následuje problém největšího dobra a největšího zla pro obec.

Největší dobro a největší zlo pro obec

Největší dobro podle Sokrata pro obec může být jedině jednota obce, která pak může žít v harmonii. Tzn. celá obec soucítí jako jeden. Tím pádem vlastně Platon popírá myšlenku osobního štěstí nebo bolesti.

“Soukromost v takových citech rozlučuje, když při týchž stavech obce a jejich obyvatelů jedni jsou naplňováni přílišnou radostí a druzí přílišnou bolestí.

Právě v tom spočívá největší zlo obce.

“Není větší zlo pro obec než ono, které ji roztrhuje a dělá mnoho obcí místo jedné”.

Nejlépe uspořádaná obec tedy podle Platóna vypadá takto: když tedy jeden z občanů zakouší cokoli buď dobrého, nebo zlého, taková obec nejspíše přijme jeho stav za svůj a všecka se budou spolu buď radovati, nebo spolu rmoutiti.

Další vývoj se pak týká spíše praktických důsledků v obci plynoucích z předem stanovených zákonů. Zdá se mi, že se společně “kochají” nad svým dílem a nepřipouští si sebemenší komplikaci při provozu obce. Tato diskuse se přímo nedotýká zadaného tématu. Na konci této vlny, když se Sokrates pouští do někdy až neuvěřitelných malicherností, učiní na něj Glaukon výpad (samozřejmě jenom slovní) pro jeho vyhýbavý postoj k daleko podstatnějším věcem. Jeho výtku Sokrates přijme.

III.vlna

Tuto vlnu sám Sokrates označil za největší a přiznal, že se bál mluvit o věcech tak neuvěřitelných a pokoušet se o jejich zkoumání.

V této vlně Sokrates naráží na samou podstatu rozdílu mezi spravedlivou a ideální obcí. Sokrates se pokouší nalézt důkaz, o tom jestli jest možno vytvořit spravedlivou obec podle toho jak jí vylíčili ve svých slovech.

Aby bylo možno uskutečnit takovou obec, musí se vládcem v obci stát filosof (podle Platona filosof dialektik).

Sokrates: “Nestanouli-se, děl jsem, v obcích filosofové králi nebo neoddají-li se nynější tzv. králové a panovníci upřímně a náležitě filosofii a nespadne-li toto obojí v jedno, politické moc a filosofie, a těm četným duchům, kteří se nyní různo ubírají za jedním nebo druhým cílem, násilím v tom nebude zabráněno není pro obce, milý Glaukone, konce běd

Sokrates se zde pokouší vymezit pojem filosof. Filosof je podle něho ten jenž touží po moudrosti, ne snad po jedné její části ano, po druhé ne, nýbrž po veškeré. Lidé, kteří prahnou pouze po jedné části jsou pouze “podobní filosofům”. Opravdový filosof je pak duší obce a nastoluje podle Sokrata (Platon) tak potřebnou jednotu obce a dohlíží na dodržování spravedlnosti.

Tato nadřazenost se mi, ale nezdá jako nějaká výhoda, ale spíše jako oběť pro obec. Díky této nadřazenosti může být strážce vykonavatelem dobra a spravedlnosti v obci.

Závěr

Myslím si, že celý problém stojí pouze na osobě vládce obce a tím je filosof. Protože jedině on zná ideální pravdu. Bez toho, že by nevládli filosofové nelze ustavit ideální obec. Filosof je ten kdo miluje moudro a jsoucno. Zná rozdíl mezi objektivním věděním a subjektivním míněním. Mínění je sice méně než vědění, ale více než nevědění. Jen filosof není schopen lhát, není chtivý poct, peněz etc. Nicméně i filosofové to nemají v obci jednoduché. Ne vždy se setkají s pochopením a jsou často opovrhováni. Milují pravdu a nenávidí lež. Už od mládí usilují o poznání. Slast duše upřednostňují před slastí těla.

Další otázka se týká uskutečnitelností ideální obce. V této otázce se Platon nakonec ukazuje spíše jako skeptik. Vypadá to, že filosof může ideální obec uskutečnit pouze uvnitř sebe. Pro příklad uvádím nejmarkantnější náznak pochybností o uskutečnitelnosti ideální obce:

I když jsme tedy hledali, co jest sama spravedlnost a jaký by byl dokonale spravedlivý muž – kdyby se vyskytl – na druhé straně pak, co jest nespravedlnost a muž zcela nespravedlivý, šlo nám přitom o vzor, abychom podle toho, jaký bychom u nich viděli poměr ke štěstí a jeho opaku, byli nuceni souditi i sami o sobě, že kdo jim bude co nejpodobnější, bude míti nejpodobnější podíl v onom štěstí: ale nešlo nám o to, abychom ukázali, že ta věc jest možná.

Z celého průběhu diskuse je zřejmé, že Platonovi nejde o vylíčení ideální obce.